Rozmluva s Prahou

Prodloužila jsi žití mé nechť Bůh prodlouží věky tvé
Nic zlé ani špatné mi nepřinesly zvěsti tvé
Víno řeky jsem upíjel a chutnal sladké plody tvé
Půltóny opojně mi pěly lehounké kouzlo tvé
A navždy mě svým stínem ovinuly stromy tvé
Obojí z života jsem poznal šťasten v loži tvém:
Podvečerní ostych i jitřní opojení tvé
Ozevy polibků jak noční ozvěna chvějivé
Dřímotné sny jak spodnička róby tvé
Upřeným očím hvězd jiskrnosti schází tvé
Ó dokonalosti přívětivá svět kráčí v šlépěji tvé
Vůni zemitou šíříš kouzlo tepe v kameni tvém
Kdyby nový povstal svět jen střepy to budou tvé
Kdyby touha byla vínem – jen slivkou ryzlinku tvého
Génius tvůrců všech rámem je podobizny tvé

* * *
Říká mi – Přeháněli klevetníci tvoji nudu protivnou
O světě že zpíváš spřadeném jen myslí tvou
Obyčeje lidské prý jen šatu tvého osudu jsou výšivkou
Zrak a i sluch však jitříš nepokojností niternou
A přitom umlknul jsi – kdepak to vězíš s slávou
Bázlivče jisker svých zraky jen odrázíš slabostí svou
A mysl znavuješ – jak poměřit tvůj vrchol s hlubinou
Praví jedni – umírnil se, jiní – stále je veden pýchou
Právě takový jsi – s barvami toho obrazu paletou
Pohodlně uveleben sladce básníš si cestou
O věčnosti líbezně si pěješ s fantazií pekelnou
Hedvábí srstěné rozdáváš upíjíš hořkost medovou
S bujarostí mládí a hlavou sněhem bělavou
S mraky na duši i vstřícností tak průzračnou
Pochválen buď sjednotiteli punčošek bělouše s ryzáka lysinou
* * *
Říkám jí – je oddaná touha má odleskem touhy tvé
Vody mé je nádobou či vědrem je touhy tvé
Mořem jsi jehož proudy ukrotily vlnolamy tvé
Což nejsou v něm snad šperky? Nejsou tam perleti tvé?
Tolik jsem se ti oddal a teď vyměním panoráma tvé
Důstojně odcházím dál buď v důstojnosti své
A se mnou pojď můj lid poznej a opustíš lidu svého

Praha,1968