Vážení přítomní,
je mi ctí, že se mohu zúčastnit oficiálního vyhlášení zahájení činnosti Centra al-Jawahiri, připojit se ke slovům svého kolegy prof. Jaroslava Oliveriuse a popřát tomuto Centru mnoho zdaru.

Chtěl bych na začátku předeslat, že Praha měla vždy ke konci tisíciletí jakousi zvláštní přízeň osudu přítomností velikého arabského ducha, který se do její historie nezapomenutelně zapsal. V druhé půli desátého století, přesně r. 965, navštívil Prahu věhlasný andaluský obchodník Ibrahim ibn Ja´kúb, který napsal, že "město Frága je vystavěné z kamene a vápna", popsal její trhy a prostředí vůbec. Je to vůbec první historicky doložená zmínka o Praze.

Na konci druhého tisíciletí v Praze pobýval jeden z největších arabských básníků - Muhammad Mahdí al-Džawáhirí. Ten Prahu velmi vřele miloval a dokonce prohlašoval, že na světě viděl jenom jedno tak krásné město - Paříž

Dovolte mi, abych se s Vámi podělil o několik vzpomínek na tohoto básníka. Nejprve jsem, jako mladý absolvent arabistiky, vyučoval český jazyk v kurzu pro Araby, kam také docházely jeho dcery, Zilál a Chajál, které patřily v tomto kurzu k nejlepším. Básníka samotného jsem pak několikrát zahlédl - v jeho tradiční čepičce vždy naprosto nepřehlédnutelného - v pražské tramvaji nebo v některé z jeho oblíbených kaváren - Slovanském či Obecním domě, Viole nebo Slavii. Ale skutečné osobní setkání jsem zažil až koncem roku 1985, kdy jsem kulturní redaktorce časopisu Zápisník dal tip na rozhovor s největším arabským - pražským - básníkem. Rozhovor proběhl za mé účasti a skutečně vyšel v prvním čísle ročníku 1986. Tedy v době, kdy al-Džawáhirí pobýval v Praze už pětadvacátý rok. K tomu lze přiřadit ještě jednu pětadvacítku - on totiž věnoval své Praze dvacet pět svých krásných básní. V rozhovoru, který vyšel pod názvem jedné z jeho nejslavnějších básní - Řeko Tigris, řeko dobra (v originále - "Já Didžlat-al-chair"), objasnil málo známé okolnosti svého příletu do Prahy, kde byl přivítán s velkými poctami, svůj život v ní a svoji tvorbu. Zmínil v něm velmi známou báseň Prodavačka ryb (Bá´iatu-s-samak), ke které ho inspirovala skutečná příhoda, kdy si před Vánoci zašel na Náměstí Republiky ke kádím s kapry, a tam spatřil velmi krásnou prodavačku, která rybu - na přání zákazníka - také hned usmrtila. A básník, fascinovaný tímto výjevem, se jí zeptal - jak může tak líbezná dívka tak bezcitně zacházet s živým tvorem? Na to se dočkal odpovědi - té krutosti mě naučili muži.

Bohužel to byl jediný rozhovor s velikým básníkem, který byl v tehdy československých médiích publikován. A myslím si, že je to veliká škoda. Proto nyní, stejně jako prof. Oliverius, vítám iniciativu zakladatelů Centra al-Jawahiri jako poctu tomuto skutečně mimořádnému básníkovi.